Básně:
Jednou jsem vešla do bílého stromu
a hladká kůra zamkla mě nesmírně
a pak jsem nebyla, a pak byla znovu
a když jsem vyšla, nepoznal jsi mě
(zpět nahoru)
Po dnech co choulí se jak sevřená pěst v cizí dlani
po barevných nocích které tančí přes ostrůvky spaní
ten velký bílý slon zas v tajném koutě stojí
a směšné rány se mu nikdy nezahojí
Jen někdy v tichém rozhovoru s tím jenž lidský není
vejde zvíře na bílý čas v blaženém zastavení
pak pestré rybky letí nehybně a tiše
v širokém sloním pohostinném břiše
(zpět nahoru)
Noc je Afričan jenž kráčí krokem čapím, na pažích
černý plášť, který konce nemá,
a k zemi přilne jako hřích.
A pod tím těžkým cizokrajným pláštěm voní koření,
mrákotná sladká hudba němá,
motýli tmaví zmámení.
Jde, boty boří do dláždění, do kapes pěsti bílé zas
Afričan či já, bez odporu
z luceren žlutě prší jas.
Já nebo on, vše splývá v jedno, koření hudba motýli,
zavlním kopci na obzoru
jako by k prstům mi přibyly.
(zpět nahoru)
Jsem stará stařena v šatech po sedlákovi
jenž dlouhá léta nosil je na poli,
a sedím nahoře na nejvyšší hoře
a mlčím tam spolu s orly a sokoly.
Sedím tam po chlapsku jak dřevěný sedlák,
a suché vlasy vítr mi roztrhal,
ti dravci asi někam uletěli
a já jsem mrtvá, tak mohu sedět dál.
Mrtvá jsem mrtvá jak skála pode mnou,
dobře to vidím, puklá jsem jako zvon,
bez hranic lítá si tam a sem oblohou
barevný motýl, a já jsem teď už on.
(zpět nahoru)
Chtěla bych jít do němého kraje, kde v úsměvu se mlčí
a po hrst dnů tam chci se usmívat
a nemít mysl ovčí ani vlčí
v nichž jak drak v sluji žlutě dřímá hlad.
Tichý řád co drží pohromadě ty vlky moje s ovcemi
ať obejme mě tvrdě naposled
ať mne k hostině si prostře na zemi
kde v žádném soustě nebude už jed.
Možná mě má žlutá slabost stáhne zpět do bolavé země,
a z ovce do vlka mě bude hnát
dech zvířat co pak otevřou se ve mně,
k jiným hostinám mne budou prostírat.
(zpět nahoru)
V domě je zmatek
Ke stropu vylétli
ptáci poplašeně
Kdosi vstupuje
bez zaklepání
k cizí ženě
A oknem otevřeným bez zeptání
zvenčí ruka sahá
po věcech na stole
a ta ruka je nahá
A ta ruka voní
tolik povědomě
že je vrátný zmaten
zda ji znali v domě
Náhle ze starého stropu
prší motýli
Čas ztuhl Je ticho
na chvíli
nežli dům procitne
z barevného snění
A ptáci na kůru křičí
co nikdy nebylo ať není
A vrátný zhasne
neóny ve štítu
Cizinec couvá ze stínu překvapeně
a uvnitř ptáci zpět usedli
na ramena ženě
(zpět nahoru)
Listy bříz vpodvečer sčítají hříchy dne
a noční vítr probudil soudcův hlas
a ještě křikl pták, a ještě klopýt jsem
o kořen černý, o kterém vědělas.
Vědělas, vědělas, klopýtám, kde jsi teď,
v uších mám listí, dýchám svůj černý dech,
na hlavu prší mi zlé účty mého dne,
zůstalas, do noci nesu tě ve vlasech
(zpět nahoru)
Chechtám se jako racci krutí, pro bolest zkusím cokoli:
zatnu si třeba drápky s chutí do těla, které nebolí
Ten úlek ve skutečné ráně mou mysl, než si zešílí,
výkřikem poraněné tkáně přehluší aspoň na chvíli
Chtěla bych vřele kopnout do zdi, ať mě to uvnitř nezebe,
v břiše mi leží zmrzlí drozdi, vlastně chci kopnout do sebe
Chtěla bych syčet jak plyn zlostí, chtěla bych hnusně, svinsky klít,
směšné dny, sebe bez milosti na skládku někam zahodit
Chtěla bych praštit do omítky, až by mi klouby omdlely,
a do té tvrdé tupé zídky vrazit tě navždy, příteli.
No a to všechno, to bych chtěla pro dvířka, co jsi otevřel,
jak tlamu hladovou, co měla dostat pak nažrat, bohužel
ta teď má hlad, a žere ze mně srdce a mozek střídavě
tak vraždím rituálně temně nás oba aspoň v představě.
(zpět nahoru)
Prstíčky deště tak sladce zoufale
ťukají na kůži v hodině pomalé
V té chvíli uslyšíš vzdychání poupátek
cinknutí myšlenky, kroky dní u vrátek
Tvá krásná ruka je anděl bez ráje
sedla mi do vlasů jako pták, cuchá je
oblačné velryby plavou ti nad hlavou
nebe se spouští k nám milostí modravou
Jsou dveře k tajemství které mne zajímá
do tebe vstupuju modrýma očima
pohanský déšť květů do vlasů padá ti
srdce mi ulítlo, ať už se nevrátí…
(zpět nahoru)
Jdu po nábřeží, které v dlaních drží
tvar řeky jako dlouhý džbán
Zelený večer nad Vltavou,
po které střepy světel plavou,
v pramicích sedí tmavý čas
zpět proudem jednosměrně hnán.
(zpět nahoru)
Řekni mi řekni mi
jaké je tvoje jméno
a když tě rozlomí
co bude nalezeno
a když tě zapálím
jestlipak vstane plamen
a zdali zhltne tě
když trváš neomámen
jak v tůni
kámen
a když se prostírám
proč bereš si tak málo
sám v hrsti držíš se
kde se to v tobě vzalo
řekni mi proč tu jsi
jak starý nůž to řekni
o kůži neboj se
už dávno nejsme pěkní
jak v tůni
leknín
(zpět nahoru)
Malincí netopýři
se třepotají
tam uvnitř v tmavé sluji
a křídly panickými víří
příliš starý čas,
v příšeří paměť tlí
a její vločky plují
při každém zvíření
bez řádu zas a zas.
Překrásné prsty čísi
tam na dně leží
přikryté tajným prachem
a ty vždy na vteřinu vzkřísí
netopýří rej
a přece mrtvé jsou
a sluj křehká je strachem
vždyť nad tím vším se vznáší
přísný čaroděj
(zpět nahoru)
Uvadám
má ruka padá
a skrze tělo moje hlava propadá se k zemi
to tělo rozpuštěno
zpívá
jak noční vánek mezi veřejemi
A barvy
odpluly z očí
a stará slova poletují po krajině němá
a za mnou šlépěje jsou
mělké
jak za bytostí která tělo nemá
Dívám se
nahoru, výše
kde tvrdé dlaně veslují tak pevně mezi mraky
slétni sem ke mně dolů
stiskni
jak džbánům zborcený tvar vrať mi taky
(zpět nahoru)
Doteky dvou myslí, úsměvy těl
já kdybych mohla, ty kdybys směl…
Motýli v paprsku, který pak zhasne,
zmizíme, nevadí, bylo to krásné,
ach kéž bych nechtěla, ach kéž bys chtěl!
(zpět nahoru)
Máš v dlaních oči
máš v dlaních provázky
a chodíš okolo
poutáš mne plíživě do lásky…
a tiskneš do mne
prsty už planoucí
a chodíš okolo
krásně jak pavouci
Máš v očích dlaně
máš v očích obrázky
jdeš blíž a blíž
vstupuješ bez zbraní do lásky…
nahý a svatý
dáváš své dlaně
jdeš blíž a blíž
dát přibít se za ně
(zpět nahoru)
Sladce teče zlatý sirup mezi větvemi
nekonečné kapky kanou, hořknou na zemi
opičák v koruně medovým prstem vesele
magické čáry kreslí si po těle..
(zpět nahoru)
Sedím na břehu večera
V rozevřené náruči jezera
Souhvězdí oken za hladinou
Hledí tak vlídně, vody plynou,
Voňavé teplo vlasy čeří
A stíny tmavnou mezi keři
Čluny v černém skle zkamení
Pod branou hvězd hledí vstříc prameni
K mým nohám pastýř vítr žene
Skleněné vlnky ukázněné
Voňavé teplo čeří vlasy
Co mi to vítr říká asi
Půlka citrónu nad lesy
V souhvězdí Vah rozmarně pluje si
Zároveň mluví všechny stromy
o strachu že je vichr zlomí
a hučí divokými hlasy
co se mi snaží říci asi
V náruči teplého večera
Hvězda vlétla doprostřed jezera
Všechno se hýbe já jsem kámen
Divadlem noci do dna zmámen
A jak těm stromům připadlo mi
že brzy i mne něco zlomí..
(zpět nahoru)
Jednou jsem vešla do bílého stromu
a hladká kůra zamkla mě nesmírně
a pak jsem nebyla, a pak byla znovu
a když jsem vyšla, nepoznal jsi mě
(zpět nahoru)
Po dnech co choulí se jak sevřená pěst v cizí dlani
po barevných nocích které tančí přes ostrůvky spaní
ten velký bílý slon zas v tajném koutě stojí
a směšné rány se mu nikdy nezahojí
Jen někdy v tichém rozhovoru s tím jenž lidský není
vejde zvíře na bílý čas v blaženém zastavení
pak pestré rybky letí nehybně a tiše
v širokém sloním pohostinném břiše
(zpět nahoru)
Noc je Afričan jenž kráčí krokem čapím, na pažích
černý plášť, který konce nemá,
a k zemi přilne jako hřích.
A pod tím těžkým cizokrajným pláštěm voní koření,
mrákotná sladká hudba němá,
motýli tmaví zmámení.
Jde, boty boří do dláždění, do kapes pěsti bílé zas
Afričan či já, bez odporu
z luceren žlutě prší jas.
Já nebo on, vše splývá v jedno, koření hudba motýli,
zavlním kopci na obzoru
jako by k prstům mi přibyly.
(zpět nahoru)
Jsem stará stařena v šatech po sedlákovi
jenž dlouhá léta nosil je na poli,
a sedím nahoře na nejvyšší hoře
a mlčím tam spolu s orly a sokoly.
Sedím tam po chlapsku jak dřevěný sedlák,
a suché vlasy vítr mi roztrhal,
ti dravci asi někam uletěli
a já jsem mrtvá, tak mohu sedět dál.
Mrtvá jsem mrtvá jak skála pode mnou,
dobře to vidím, puklá jsem jako zvon,
bez hranic lítá si tam a sem oblohou
barevný motýl, a já jsem teď už on.
(zpět nahoru)
Chtěla bych jít do němého kraje, kde v úsměvu se mlčí
a po hrst dnů tam chci se usmívat
a nemít mysl ovčí ani vlčí
v nichž jak drak v sluji žlutě dřímá hlad.
Tichý řád co drží pohromadě ty vlky moje s ovcemi
ať obejme mě tvrdě naposled
ať mne k hostině si prostře na zemi
kde v žádném soustě nebude už jed.
Možná mě má žlutá slabost stáhne zpět do bolavé země,
a z ovce do vlka mě bude hnát
dech zvířat co pak otevřou se ve mně,
k jiným hostinám mne budou prostírat.
(zpět nahoru)
V domě je zmatek
Ke stropu vylétli
ptáci poplašeně
Kdosi vstupuje
bez zaklepání
k cizí ženě
A oknem otevřeným bez zeptání
zvenčí ruka sahá
po věcech na stole
a ta ruka je nahá
A ta ruka voní
tolik povědomě
že je vrátný zmaten
zda ji znali v domě
Náhle ze starého stropu
prší motýli
Čas ztuhl Je ticho
na chvíli
nežli dům procitne
z barevného snění
A ptáci na kůru křičí
co nikdy nebylo ať není
A vrátný zhasne
neóny ve štítu
Cizinec couvá ze stínu překvapeně
a uvnitř ptáci zpět usedli
na ramena ženě
(zpět nahoru)
Listy bříz vpodvečer sčítají hříchy dne
a noční vítr probudil soudcův hlas
a ještě křikl pták, a ještě klopýt jsem
o kořen černý, o kterém vědělas.
Vědělas, vědělas, klopýtám, kde jsi teď,
v uších mám listí, dýchám svůj černý dech,
na hlavu prší mi zlé účty mého dne,
zůstalas, do noci nesu tě ve vlasech
(zpět nahoru)
Chechtám se jako racci krutí, pro bolest zkusím cokoli:
zatnu si třeba drápky s chutí do těla, které nebolí
Ten úlek ve skutečné ráně mou mysl, než si zešílí,
výkřikem poraněné tkáně přehluší aspoň na chvíli
Chtěla bych vřele kopnout do zdi, ať mě to uvnitř nezebe,
v břiše mi leží zmrzlí drozdi, vlastně chci kopnout do sebe
Chtěla bych syčet jak plyn zlostí, chtěla bych hnusně, svinsky klít,
směšné dny, sebe bez milosti na skládku někam zahodit
Chtěla bych praštit do omítky, až by mi klouby omdlely,
a do té tvrdé tupé zídky vrazit tě navždy, příteli.
No a to všechno, to bych chtěla pro dvířka, co jsi otevřel,
jak tlamu hladovou, co měla dostat pak nažrat, bohužel
ta teď má hlad, a žere ze mně srdce a mozek střídavě
tak vraždím rituálně temně nás oba aspoň v představě.
(zpět nahoru)
Prstíčky deště tak sladce zoufale
ťukají na kůži v hodině pomalé
V té chvíli uslyšíš vzdychání poupátek
cinknutí myšlenky, kroky dní u vrátek
Tvá krásná ruka je anděl bez ráje
sedla mi do vlasů jako pták, cuchá je
oblačné velryby plavou ti nad hlavou
nebe se spouští k nám milostí modravou
Jsou dveře k tajemství které mne zajímá
do tebe vstupuju modrýma očima
pohanský déšť květů do vlasů padá ti
srdce mi ulítlo, ať už se nevrátí…
(zpět nahoru)
Jdu po nábřeží, které v dlaních drží
tvar řeky jako dlouhý džbán
Zelený večer nad Vltavou,
po které střepy světel plavou,
v pramicích sedí tmavý čas
zpět proudem jednosměrně hnán.
(zpět nahoru)
Řekni mi řekni mi
jaké je tvoje jméno
a když tě rozlomí
co bude nalezeno
a když tě zapálím
jestlipak vstane plamen
a zdali zhltne tě
když trváš neomámen
jak v tůni
kámen
a když se prostírám
proč bereš si tak málo
sám v hrsti držíš se
kde se to v tobě vzalo
řekni mi proč tu jsi
jak starý nůž to řekni
o kůži neboj se
už dávno nejsme pěkní
jak v tůni
leknín
(zpět nahoru)
Malincí netopýři
se třepotají
tam uvnitř v tmavé sluji
a křídly panickými víří
příliš starý čas,
v příšeří paměť tlí
a její vločky plují
při každém zvíření
bez řádu zas a zas.
Překrásné prsty čísi
tam na dně leží
přikryté tajným prachem
a ty vždy na vteřinu vzkřísí
netopýří rej
a přece mrtvé jsou
a sluj křehká je strachem
vždyť nad tím vším se vznáší
přísný čaroděj
(zpět nahoru)
Uvadám
má ruka padá
a skrze tělo moje hlava propadá se k zemi
to tělo rozpuštěno
zpívá
jak noční vánek mezi veřejemi
A barvy
odpluly z očí
a stará slova poletují po krajině němá
a za mnou šlépěje jsou
mělké
jak za bytostí která tělo nemá
Dívám se
nahoru, výše
kde tvrdé dlaně veslují tak pevně mezi mraky
slétni sem ke mně dolů
stiskni
jak džbánům zborcený tvar vrať mi taky
(zpět nahoru)
Doteky dvou myslí, úsměvy těl
já kdybych mohla, ty kdybys směl…
Motýli v paprsku, který pak zhasne,
zmizíme, nevadí, bylo to krásné,
ach kéž bych nechtěla, ach kéž bys chtěl!
(zpět nahoru)
Máš v dlaních oči
máš v dlaních provázky
a chodíš okolo
poutáš mne plíživě do lásky…
a tiskneš do mne
prsty už planoucí
a chodíš okolo
krásně jak pavouci
Máš v očích dlaně
máš v očích obrázky
jdeš blíž a blíž
vstupuješ bez zbraní do lásky…
nahý a svatý
dáváš své dlaně
jdeš blíž a blíž
dát přibít se za ně
(zpět nahoru)
Sladce teče zlatý sirup mezi větvemi
nekonečné kapky kanou, hořknou na zemi
opičák v koruně medovým prstem vesele
magické čáry kreslí si po těle..
(zpět nahoru)
Sedím na břehu večera
V rozevřené náruči jezera
Souhvězdí oken za hladinou
Hledí tak vlídně, vody plynou,
Voňavé teplo vlasy čeří
A stíny tmavnou mezi keři
Čluny v černém skle zkamení
Pod branou hvězd hledí vstříc prameni
K mým nohám pastýř vítr žene
Skleněné vlnky ukázněné
Voňavé teplo čeří vlasy
Co mi to vítr říká asi
Půlka citrónu nad lesy
V souhvězdí Vah rozmarně pluje si
Zároveň mluví všechny stromy
o strachu že je vichr zlomí
a hučí divokými hlasy
co se mi snaží říci asi
V náruči teplého večera
Hvězda vlétla doprostřed jezera
Všechno se hýbe já jsem kámen
Divadlem noci do dna zmámen
A jak těm stromům připadlo mi
že brzy i mne něco zlomí..
(zpět nahoru)
Přístupů na stránku:
